Archiv

Máme vyhovující koncepci psychiatrické péče?
mjr.doc. MUDr. Jan Vevera, PhD.

Ano a už mnoho let. Její text prošel různými obměnami a „upgready“.  Koncepce byla předkládána na webu, diskutována na odborných sympoziiích a následně opakovaně schválena hlasovaním na valné hromadě členů Psychiatrické společnosti  - naposledy se tak stalo v roce 2008 (detailní znění koncepce lze najít zde). Je v ní zdůrazněno, že komunitní péče je nevyhovující a  naopak hospitalizací je příliš a trvají přiliš dlouho. Délka pobytu v nemocnicích a léčebnách by mohla výrazně kratší, kdyby byly doplněny a nahrazeny  denními stacionáři . Mnohým hospitalizacím bychom mohli předejít, pokud bychom měli k dispozici další nástroje komunitní péče -  např. výjezdní týmy.
Koncepce byla postoupena na Ministerstvo zdravotnictví a pak se nedělo nic. Výbor společnosti na to poukázal, vytvořil se tedy Výbor pro implementaci koncepce, ale v podstatě se opět nedělo nic.
 V čem je tedy potíž? Paradoxně,  že za to málo peněz, které přicházejí od vlády,  funguje psychiatrie až překvapivě dobře. Na ulicích se téměř nepohybují bezdomovci, trpící psychotickými poruchami,  jako je tomu třeba v USA;  pokud  pacient potřebuje léčbu v nemocnici, relativně snadno se k ní dostane a je léčen kvalitními léky. Problémy tedy nejsou vidět, jsou skryté za zdmi nemocnic a léčeben. V těch je nedostatek sester i sociálních pracovníků a nedostatek psychoterapie. Pokoje s 13 pacienty jsou běžné i na pražské klinice, v léčebnách bydlí  pacienti i po dvaceti. Je to ostuda českého zdravotnictví.

 Přitom víme, že až třetina pacientů z akutních oddělení by mohla být léčena ve stacionářích. Myslím, že u chronických pacientů by to mohlo být přinejmenším podobné.  Ale do jaké péče vlastně chroničtí psychiatričtí pacienti patří, respektive kdo za tu péči odpovídá? Ministerstvo zdravotnictví? Ministerstvo sociálních věcí?  Opakovanými odbornými analýzami situace jsme se ničeho podstatného nedobrali. V minulosti  MZD  sice navýšilo finance, jdoucí na psychiatrii, ale o kolik? Z ostudných tří procent na neméně ostudná čtyři procenta z celkového zdravotnického rozpočtu.
Klíčová otázka zní, kdo je zodpovědný za realizaci změn, navrhovaných v koncepci  - a kdo a jak je ke změnám motivován. Omezení počtu lůžek nelze asi očekávat od ředitelů léčeben: všichni jsou finančně motivování k tomu, aby měli co nejvyšší „obložnost“, nikoli k tomu aby ji snižovali. Tlak na změnu vycházejíci od organizací uživatelů péče je zatím přiliš slabý. Bohužel, pacientské organizace nemají ani zdaleka takový vliv, aby se na jejich pomoci zviditelnovali politici. Zájem vládních úředníků se projeví teprve ve chvíli, kdy je ten který problém medializován – a v psychiatrii takové problémy dosud moc často nevznikaly -to mám také na mysli, když  píšu, že psychiatrie funguje až přiliš dobře.
Jednou z možností, jak tento skrytý problém řešit, je zlepšit měření kvality péče. Právě kvalita péče je hlavním tématem konference, kterou Psychiatrická společnost letos v červnu pořádá.  Pokud má však změnu systému prosadit Psychiatrická společnost, pak se posunuje z pozic odborné organizace, garantující nestranné poznatky, na pozice lobbyistické skupiny -a poskytovaní nezkreslených údajů nepatří k charekteristikám uspěšných lobbyistů. Bohužel, právě do této pozice nás nezájem politiků tlačí. Myslím,  že ještě víc než peníze potřebujeme politiky, kteří se zajímají o věc a jsou ochotni provádět změny.